Index
autor textu: PhDr. Milan Hlinomaz, Ph.D.
Zakladatel kláštera, osobnost a doba
„Houževnatou trpělivostí ukazuje se všem, kdož ho poznali, podivuhodným a nezměnitelným.“ (Život bratra Hroznaty)
Blahoslavený Hroznata z Ovence (dnešní Bubeneč v Praze), současnými historiky nazývaný Tepelský, patří mezi méně známé světce „českého nebe", přestože byl zakladatelem dvou důležitých a slavných klášterů – Teplé a Chotěšova. Přispěla k tomu v prvé řadě skutečnost, že jeho kult byl pěstován v převážně německém jazykovém území Chebska a byl tedy od hlavních trendů úcty ke známým českým zemským patronům (sv. Václav, sv. Vojtěch, sv. Ludmila, sv. Jan Nepomucký ad.) do značné míry izolován svou teritoriální svázaností. Obdobně omezený byl například kult svaté Zdislavy z Lemberka.
Připomeňme si jeho osobnost zkrácenou parafrází dochovaného rukopisu o jeho životě, zvaného Život bratra Hroznaty.
Urozený český šlechtic Hroznata, kterého biskup Jindřich Břetislav i král Přemysl Otakar I. v listinách nazývali svým přítelem, se po smrti manželky a jediného syna rozhodl změnit dosavadní způsob života. Jako pravý rytíř 12. století se vydal sloužit Bohu v křížové výpravě do Svaté země. U moře nedaleko Říma se však zalekl obtíží cesty, a proto v Římě požádal papeže Celestina III. o dispens od slibu účasti na křížovém tažení. Byl mu udělen s tím, že má na svých statcích založit premonstrátský klášter. Protože Hroznatův testament z března roku 1197, napsaný před odjezdem na křížovou výpravu, zmiňuje již založený klášter, týkala se tato změna zřejmě slibu už předchozího křížového tažení ze začátku 90. let. Za rok založení tepelské kanonie se také tradičně přijímá rok 1193. V rámci své druhé křížové výpravy vymohl Hroznata v létě 1197 v Římě u papeže Celestina III. pro své založení důležitá privilegia: papežskou ochranu, právo pontifikálií pro opaty a odpustky pro poutníky do tepelského kláštera. Byl to však jediný výsledek jeho druhé cesty k osvobození Božího hrobu, neboť tato křížová výprava se po smrti svého vůdce císaře Jindřicha VI. rozešla v Messině na Sicílii.
Po návratu domů založil Hroznata někdy po roce 1200 další, tentokrát ženský klášter v Chotěšově, neboť u premonstrátů bylo zvykem zakládat ženské protějšky klášterů mužských, v němž našly útočiště i jeho sestry, ovdovělá Vojslava a Judita (Jitka). V té době se Hroznata znovu a naposledy vydal na cestu do Říma, kde z rukou papeže Inocence III. přijal řádové roucho premonstrátů.
Doma pak vstoupil do vlastního kláštera v Teplé a přijal funkci probošta, správce majetku obou svých fundací. Snad kvůli správě majetku, resp. výkonu tradičních zakladatelských práv, která do značné míry kolidovala s právem kanonickým, došlo k neshodám mezi ním a prvním opatem Janem. Hroznata, zachovávaje řeholní kázeň, opustil dokonce na určitý čas klášter, aby nepopuzoval opata a neporušil řeholní poslušnost, ale nakonec byl se ctí povolán zpět.
Dne 4. května 1217 přijal v Chotěšově po vážné nemoci a v předtuše blízké smrti svátosti. Krátce na to byl při vizitaci klášterního majetku v Hrozněntíně zajat nepřáteli: „ … z kraje Chebského, kteří ho nenáviděli za to, že proti jejich nájezdům statků klášterních mužně bránil“ a ti ho „do Němec (Chebsko, pozn. aut.) zavlekli, uvrhli do žaláře a hladem, žízní, zimou a různým sužováním mořili, aby na něm peněz vymámili.“ Požadované výkupné za jeho vysvobození však klášter včas nesložil (podle legendy na Hroznatovu vlastní žádost), a tak spolubratři získali za výkupné už jen mrtvé tělo. Podle tradice zemřel Hroznata ve vězení na hradě Kynšperk (dnes Starý Hrozňatov) 14. července 1217. P. Kubín klade nejnověji jeho smrt na nedaleký hrad Hohenberg v Německu. Byl pohřben v klášterním kostele tepelského kláštera před hlavním oltářem (jak bylo u zakladatelů obvyklé) a záhy byly, podle legendy, u jeho hrobu zaznamenány první zázraky. Jeho sestra Vojslava, která zemřela o deset let později, byla obdobným způsobem pohřbena v chotěšovském klášterním kostele a její ostatky byly přeneseny po zrušení kláštera do bratrova hrobu v tepelském klášteře 8. července 1793. Přitom musel být alespoň částečně odkryt Hroznatův kamenný sarkofág, jak o tom svědčí dobový nákres v klášterních análech. Tato skutečnost dosud badatelům unikala.
Nakolik legendární Hroznatův život odpovídá realitě, lze jen obtížně posoudit, tato problematika je již po desetiletí předmětem historického zkoumání. Základní faktografie je však pravděpodobná. Jisté je, že mu již krátce po smrti byla v tepelském klášteře prokazována úcta jako světci. Na základě jejího prokazatelně dlouhodobého pěstování došlo k Hroznatově blahořečení.
Jednou z příčin jeho slabšího vnímání českou společností je zostřování česko-německých vztahů koncem 19. století. A právě v této době, roku 1897, byl Hroznata blahořečen, tedy v prostředí národnostně převážně německého tepelského kláštera. V období vrcholících národnostních různic jaksi zanikla skutečnost, že se o jeho blahoslavení vedle německých konventuálů výrazně zasloužili právě sběrem historických podkladů dva čeští tepelští premonstráti, knihovník Filip Klimeš a převor Hugo Karlík, jak dokládají četné archivní prameny. Při vedení samotného beatifikačního procesu si pak velké zásluhy získal český jezuita, P. Jan Křtitel Votka.
Ke cti německého obyvatelstva na Chebsku je nutno podotknout, že v projevech úcty k českému světci nebralo jeho národnostní původ v úvahu. To také dokazuje většina německých autorů zabývajících se otázkou Hroznatovy osobnosti.
Pokud se týče historického vývoje v názorech na Hroznatovu osobnost, musíme zde konstatovat několik vývojových period:
1. Středověk s panegyrickou (oslavnou) legendou, do značné míry účelovou ve prospěch kláštera, což bylo ve své době obvyklé, například jako motivace pro návštěvu poutníků.
2. Období pozdní renesance a baroka s dobově květnatým podáním parafrází gotické legendy.
3. Období snah o beatifikaci (blahořečení) světce od roku 1638 do 1897, kdy od 18. století lze vidět protokritické přístupy s využitím diplomatického (listinného) materiálu a od poloviny 19. století pokusy o historicky kritický přístup.
4. Od beatifikace až po rok 1945. První polovina 20. století kultu bl. Hroznaty příliš nepřála vlivem dvou světových válek a celospolečenského odklonu od tradičních náboženských hodnot. Přesto vzniklo několik závažnějších děl a statí, převážně však uměleckého či kompilativního charakteru. Z nich vyniká historicky kritická studie tepelského konventuála J. R. Langhammera.
5. Po roce 1945 nastalo oživení Hroznatova kultu jeho ustanovením dne 8. září 1946 za mučedníka pro spravedlnost a patrona politických vězňů z období nacismu, a to zásluhou tehdejšího tepelského převora Heřmana Josefa Tyla. Na čtyři desetiletí však byl tento kult zatlačen do podzemí komunistickým režimem. Přesto se podařilo na historickém poli alespoň dílčím způsobem zpracovat Hroznatovu osobnost v rámci režimem povolených norem nebo byla neoficiálně popularizována vlastivědnými pracovníky, popř. v polooficiální rovině umělecké tvorby. Pozoruhodná je stálost zájmu o Hroznatu v kruzích exilových sudetských Němců. Teprve od roku 1990 se kult znovu legalizoval, opět zásluhou opata Tyla a obohatil se o tradici politických vězňů z období komunismu.
Obnovení svobodných poměrů roku 1989 znamenalo rovněž možnost nového přístupu k řešení historických otázek kolem blahoslaveného Hroznaty. To se projevilo podstatným uvedením Hroznaty do nejnovější historické syntézy tohoto období a vznikem diplomové práce a posléze doktorské disertace, jež prozatím nejpodrobněji kriticky zpracovávají problematiku Hroznatova dějinného působení. V nich jsou vytyčeny některé hypotézy, jimž nelze upřít reálnost. Je však třeba si přiznat, že odpovědné komplexní hodnocení Hroznatova života naráží na výpovědní skoupost jinak relativně bohaté pramenné základny. Zůstává zde tak nadále prostor pro mnohoznačnost výkladů z nejrůznějších pozic a ideových východisek. Za trvající desideratum je však nadále třeba považovat nedostatečné zhodnocení historických paralel Hroznatova založení v širších celoevropských i českomoravských řádových souvislostech. V tomto směru zůstalo jenom u naznačení.
S potěšením lze konstatovat, že stoleté jubileum Hroznatova blahořečení vyústilo v ustanovení tohoto světce patronem plzeňské diecéze a podnítilo vznik čtyř odborných prací. Pokusme se v následujících kapitolách postihnout nejnovější poznatky k některým stránkám Hroznatova života a jeho historickému působení v západočeském regionu.
O bl. Hroznatovi pojednává i jeden z dílů dokumentární série Světci a svědci České televize.
Rod
Podle Hroznatovy závěti (1197), která je pokládána za zakládací listinu kláštera Teplá, i podle legendy Vita fratris Hroznatae (1259) pocházel Hroznata z nejvyšších vrstev tehdejší české společnosti. Byl synem Dobroslavy Černínové a knížecího dvořana Sezemy, který padl v bitvě u Loděnice u Berouna 23. ledna 1179. Zde se naskýtá otázka, kdy se Hroznata narodil, zda kolem roku 1160, jak uvádějí starší autoři, či zhruba o pět až deset let později, jak preferují novější výzkumy. Z hlediska biologického by snad bylo reálné uvažovat v časovém rozmezí let 1160 až 1170. Skutečností zůstává, že se Hroznata poprvé vyskytuje listinně doložen roku 1197, nepochybně již v plném mužném věku.
Prvním vyprávěcím (narativním) pramenem, který šířeji pojednává o jeho životě, je až legenda Vita fratris Hroznatae (Život bratra Hroznaty), sepsaná posmrtně, pravděpodobně roku 1259 členem konventu, který byl ještě pamětníkem Hroznatovy osobnosti. Od této legendy se odvíjejí všechny další znalosti o světcově osobnosti a jsou víceméně jejími parafrázemi.
V renesančním a barokním období byl Hroznatův původ odvozován od příbuzenství s vládnoucím rodem Přemyslovců. Jelikož se ale jednalo o zlatou dobu genealogických legend a fikcí, je třeba k těmto údajům přistupovat kriticky (viz např. ursinovská genealogická legenda u Rožmberků ). Hroznatova údajná genealogie našla odraz i v ikonografii, o čemž svědčí Hroznatův znak na soklu sochy sv. Ludmily v kostele v Ledcích u Plzně.
Podle nejnovějších důkladných výzkumů P. Kubína a v konfrontaci s antropologickým výzkumem Hroznatových ostatků E. Vlčkem se však zdá, že barokní autoři měli pravdu. Skutečně lze připustit pravděpodobnou hypotézu o Hroznatově původu z levobočné větve Přemyslovců, opřenou o rodové anatomické znaky, především o fyzickou podobu lebky a vysoký vzrůst. To by i z historického hlediska potvrzovalo jeho skutečně význačné postavení na pražském knížecím dvoře, kde dle dobových zvyklostí byl preferován tzv. nepotismus, příbuzenská protekce. V rozporu s tímto předpokladem není ani poslední zasvěcená stať předního znalce 12. a 13. století Josefa Žemličky.
Místo Hroznatova narození je zřejmě třeba hledat na Litoměřicku, odkud se rozvíjela majetková a politická moc rozrodu Hroznatových předků, konkrétně litoměřického kastelána Blaha. Je vcelku logické, že jeho potomky bohatě obdařený rod expandoval z úrodného Litoměřicka formou kolonizace do méně obydlených částí Čech, Hroznata tedy do drsného podnebí Tepelska, tehdejší strategicky důležité zemské brány, neboť sousední Chebsko bylo tehdy ještě říšským územím (k Čechám připojeno až roku 1322). Přidělení území Tepelska do správy vyžadovalo důvěru pražského dvora, které Hroznata nepochybně plně požíval. Šlo vlastně o historický zápas, který ze sousedních státních celků toto území trvale ovládne. Z toho také vyplývaly pravděpodobně permanentní drobné pohraniční konflikty s chebskou šlechtou, které komplikovaly podmínky Hroznatova založení až do osudového vyvrcholení.
Konrádova Statuta v Sadské z léta 1189 stanovila tedy ještě za Hroznatova života dědičnost pozemkové držby, což umožnilo kontinuitu rodů z hlediska dědičných držav (tím stoupla i potřeba právních aktů zlistiněním feudálního majetku) a od nich se odvíjejících rodových jmen a erbů (znaků).
Teprve se tvořila sociální rozvrstvenost šlechty, která již od sklonku 12. století byla označována jako nižší (družiníci členů panovníkova dvora) a vyšší (členové panovníkova dvora), šlo tedy o zárodky pozdějšího panského a rytířského stavu.
Znak
Hroznatův život se odehrával přesně v období konsolidace české rodové šlechty, kdy s jejími dědickými nároky na držené pozemkové majetky nabývala na důležitosti i vnější znaková (erbovní) reprezentace. Ta byla posílena i importem těchto zvyklostí navrátilci z křížových výprav, kde rodová heraldika svou výraznou rozlišeností barevných ploch ve formě figur a znamení sehrávala důležitou úlohu při identifikaci jednotlivých bojovníků či jejich družin.
V Hroznatově přijetí znamení trojího paroží, byť je dochováno pouze v předheraldické podobě pečetního znamení (není ve štítu) na zakládací listině tepelského kláštera, resp. tzv. Hroznatově závěti, je třeba spatřovat pochopení a akceptování tohoto dobového trendu, resp. jeho prosazování.
Zdá se vůbec, že Hroznata byl v čele recepce právního systému zlistinění, který se u nás prosazoval z dvorského prostředí přes nejvýznamnější církevní (olomoucký biskup Jindřich Zdík v premonstrátském prostředí) i světské velmože, z nichž za průkopníky lze pokládat právě Hroznatu a jeho předchůdce a příbuzného, Hroznatu Kadeřavého (lat. Crispus) k roku 1189. Svědčí o tom také z hlediska diplomatiky, tj. nauky o listinách, u nás obecně uznávaný význam jeho „závěti" (zakládací listiny tepelského kláštera) jako první české listiny zpečetěné ne panovníkem či biskupem, ale soukromníkem, resp. světským feudálem.
Jako skutečně heraldický projev kláštera je pak znamení trojího paroží doloženo na konventních pečetích 14. století a v tepelském listinném fondu. Barevně pak je znak doložen až k roku 1491 v tepelských antifonářích a graduálech rukopisného fondu klášterní knihovny. Konventní znaky se logicky odvozovaly od znaků zakladatelských.
Trojí paroží zaznamenáme v rodových erbech Hroznatových příbuzných, pocházejících pravděpodobně z potomstva Hroznatova bratra Arnošta, pánů z Gutštejna, kteří převzali zakladatelskou tradici a měli proto rodové pohřebiště v tepelském klášteře. Tyto rody postupně vymřely, nejdéle trval rod Vrtbů, jehož majetky v Křimicích zdědila roku 1830 jedna z větví rodu Lobkowiczů. Jeden z nejstarších dokladů znaku Hroznatovců se nachází i v proslulé erbovní galerii hradu Laufu u Norimberka. Rovněž ve znacích bývalých poddanských městeček Teplá (od 2. pol. 14. století na pečetích) a Hroznětín (1386) našel uplatnění zakladatelův erb.
Jméno Hroznata
Jedná se o archaické staročeské jméno, které je u nás hojněji listinně doloženo spíše v období raného středověku, tedy ve 12. a 13. století, ojediněle ale i ve století šestnáctém, např. jméno zemana k roku 1521. Bylo rovněž ve zmíněných rodech tradičně užíváno a nesl je i poslední mužský člen zakladatelského rodu, hrabě Jáchym Hroznata z Gutštejna (+ 1747).
V polovině 19. století o jeho etymologii vzniklo odborné pojednání publikované časopisecky, které vysvětluje dle starší formy Groznata jeho etymologii od doslovného překladu latinského Methudius, tj. Strachota (budící strach, hrůzu, respekt).
Moderní literatura a jazykovědci k jeho etymologickému významu rovněž potvrzují zdánlivě archaické stanovisko B. Hrabala. Nejnověji to potvrdilo vyjádření odborníka na starou češtinu, univ. prof. dr. Dušana Šlosara z brněnské Masarykovy univerzity: „Motivací jména odvozeného od adjektiva hrozný bylo budit respekt (což u šlechtice bylo žádoucím rysem), popřípadě ještě malé dítě chránit před vnějším ohrožením. Rodiče, kteří Groznatovi [tak jmenován i v zakládací listině kláštera Teplá, pozn. aut.] či Grozňatovi (tak se asi ve své době musel nazývat) dávali takové jméno, ostatně nemohli jeho tak zbožný život ještě předpokládat. Dali mu jméno, jaké bylo v jejich kruzích obvyklé. (To je ostatně vidět i na jméně jeho sestry Vojslavy. Ta má zase jméno v podobě složeniny, což bylo vyhrazeno jen osobám urozeného původu. [Zde srov. jméno Hroznatovy matky: Dobroslava, které této charakteristice rovněž plně odpovídá. Pozn. aut.]) Slovo hrozen, původně asi grozden, nebylo u nás ve 12. století ještě moc běžné, jednak proto, že se tu víno asi ještě příliš nepěstovalo a ani není doloženo, že by bylo motivem k vytvoření osobního jména."
Na klimaticky drsném Tepelsku (i když tehdejší klima bylo pravděpodobně teplejší než dnes), které se ocitalo teprve ve stadiu počínající kolonizace, tedy mýcení lesů, lze pěstování vína v tehdejší době zcela vyloučit. Možné už by to bylo v místech Hroznatova narození, resp. dětství, na úrodném Litoměřicku. Ale jak bylo uvedeno výše, historicky to není doloženo.
Chápání významového odvození jména Hroznata od hroznu, se prosadilo spíše až po světcově blahoslavení. Jako příklad je možno uvést asi nejznámější poetickou etymologii v básnické skladbě Jana Lebedy, Vězeň, čili Kalvárie v skrytém údolí: „Mé jméno zní jak hrozen ...".
Zdá se, že tento ideální, avšak mylný výklad pronikl i do zahraniční encyklopedické literatury. Pozoruhodnými se pak jeví překlady Hroznatovy legendy do různých jazyků (iniciované a redigované tepelským knihovníkem Klimešem), vedle světových a evropských i do několika slovanských.
Jako parthenon Teplé založil Hroznata pravděpodobně mezi léty 1200 až 1202 i ženský protějšek Teplé (jak bylo v té době obvyklé), klášter Chotěšov, kde dožila v postavení pravděpodobně familiářky (přestože bývá často mylně označována za převorku) jeho sestra Vojslava, vdova po krakovském kastelánovi Jindřichu Kietliczovi. Po smrti se jí dostalo neoficiální pověsti blahoslavenství v rámci premonstrátského řádu, patrně značně odvozené od bratrovy osobnosti, v označení ctihodná. Vojslavin život a její duchovní působení se jeví jako dosud málo zpracované hagiografické i historické téma.
Dějiny kláštera Chotěšov se z hlediska moderní historiografie zatím jeví jako málo zpracované, i když k roku 2002, při jeho oficiálně přijímaném osmistém jubileu, byl tento dluh narovnán uspořádáním vědecké konference.
Hroznatovo tělo podlehlo útrapám nejpravděpodobněji v pátek dne 14. července 1217. Na základě po staletí doložené úcty nejen v obou zmíněných klášterech a u fundátorských rodů, ale i v premonstrátských domech v cizině, kde se setkáváme s řádovým jménem Hroznata přinejmenším od roku 1654, schválil 16. září 1897 papež Lev XIII., aby byl Hroznata, mučedník pro spravedlnost, ctěn jako blahoslavený.
Úcta k světci Hroznatovi přetrvávala i v rámci zjitřených česko-německých vztahů a v národnostně převážně německém konventu, což je mu třeba přičíst ke cti.
Hroznatovy ostatky se ocitly v přímém ohrožení po nezákonném zrušení kláštera 13. dubna 1950, kdy se objekt kláštera dostal do rukou československé armády. Naštěstí se podařilo duchapřítomnému tepelskému faráři a příslušníku konventu P. Metoději Cetlovi vyměnit světcovy ostatky s velícím důstojníkem za dvě láhve lihoviny a přenést je v aktovce do městského kostela sv. Jiljí, kde v ústraní přečkaly nejhorší doby komunistického běsnění. . S postupnou tolerancí socialistického zřízení, vynucenou mezinárodním tlakem, bylo v roce 1983 přistoupeno – a to zásluhou tepelského děkana P. Františka Kolandy, oddaného strážce a propagátora Hroznatova odkazu – k odbornému průzkumu Hroznatových kosterních pozůstatků pražským antropologem, profesorem MUDr. Emanuelem Vlčkem, jehož závěry zůstaly dlouho ve strojopisné podobě interní odborné zprávy v Národním muzeu. Teprve po demokratických změnách mohla být zpráva zveřejněna knižně vedle obdobných zpráv o antropologických průzkumech ostatních českých světců.
Teprve po restituci kláštera premonstrátům roku 1990 a ku příležitosti osmistého jubilea založení při hroznatovské pouti v červenci 1993 bylo možno fundátorovy ostatky slavnostně přenést zpět do kaple jeho zasvěcení (patrocinia) v románské apsidě tepelského klášterního kostela. Stalo se tak za účasti pražského metropolity Miloslava kardinála Vlka, papežského nuncia Giovanniho Coppy, početných církevních hodnostářů našich i zahraničních, tepelského konventu a řádových hostí i za hojné účasti věřících.
Znovu se tak obnovila opatem Tylem založená tradice poutí 14. července ke hrobu bl. Hroznaty, patrona politických vězňů. Každý rok sem tak nacházejí cestu vězni z období nacismu a komunismu, aby se poklonili svému patronu a pietně vzpomněli svých mrtvých kamarádů a připomněli mladším generacím, jak nedůstojné a zločinné režimy v této zemi ještě v poměrně nedávné době vládly. Připomínkou tohoto odkazu je také stálá výstavka před vstupem na prohlídku kláštera o pronásledování církví komunistickým režimem.
Přesně po sto letech od Hroznatova blahořečení (1997) prohlásil papež Jan Pavel II. 
svou listinou ve formě breve blahoslaveného Hroznatu za patrona plzeňské diecéze. Tento akt inspiroval odborníky k novému zájmu o Hroznatovu osobnost a vzniklo několik závažných historických studií i zmíněná Kubínova kniha se světcovým kritickým životopisem. Znamená to, že Hroznatova osobnost je se svými tradovanými morálními kvalitami i pro dnešek aktuální, sdělná a inspirující. Přes vzdálenost osmi století je patrné, že existenciální problémy lidského bytí a jeho poměřování s hodnotami věčnosti se v zásadě nezměnily.
Fyzická podoba Hroznaty v mužném věku
Z písemných pramenů se o fyzické podobě Hroznaty nic nedozvídáme. Částečné poznatky o ní byly získány průzkumy kosterních pozůstatků, poslední takové zkoumání provedl antropolog prof. MUDr. Emanuel Vlček v roce 1984. Z knižní publikace výsledků vyjímáme údaje napomáhající představě o jeho podobě: „I přes neúplnost lebky je možno usuzovat na delší - meso -až dolichokefální lebku se zakulaceným a kolmým čelem. Obličej Hroznatův byl protáhlý (lebtoprosopní) (98,3), horní obličej (54,6) s dosti vysokými (mesokonchními) hranatými očnicemi (84,6) a nižším (chamaerinním) (53,7) nosem. Vedle typických mužských znaků nacházíme ale kolmé čelo a především dosti plynule pokračující čelní obrys do profilu hřbetu nosních kostí. Není tedy příromen na kořenu nosním výrazně zaříznutý nasion, rovněž i krajina glabely není v obličeji výrazněji formována. … Obličej Hroznaty byl podlouhlý, v oblasti dolní čelisti hranatý, s nosem středně velkým a středně prominuicím, se zdviženou bází a mírně konkávním nosním hřbetem. Čelo bylo kolmé, středně vysoké a jeho obrys přecházel plynule do obrysu hřbetu nosu. Ústní krajina mírně vystupovala z profilu.“ - Byl štíhlé postavy, kolem 175 cm vysoké, střední robusticity.“ - Další Vlčkův údaj, že z utváření dolní části páteře je možno u Hroznaty usuzovat na ohnutí zad, vyznačuje podobu Hroznatovy postavy snad až v době bližší jeho smrti. Mimo tento nález nenalezl tento antropolog na světcově kostře žádné další chorobné změny.
Tímto průzkumem byly upřesněny poznatky o fyzické podobě Hroznatově získané při otevření jeho hrobu roku 1898 a při revizi jeho ostatků provedené antropologem prof. Jiřím Malým roku 1946 v souvislosti s jejich konzervací. Délku kostry - 190 cm - změřenou při exhumaci Hroznatových ostatků r. 1898, nelze jednoduše považovat za výšku Hroznatovy postavy. Zkoumání E. Vlčka nenasvědčuje tomu, že by Hroznata byl takové výšky, jak se po exhumaci někdy uvádělo (až 190 cm). Vlček se přiklonil k výpočtu podle tabulek pro evropskou populaci - okolo 175 cm. Podle tabulek vypočítaných pro americkou populaci by výška Hroznatovy postavy dosahovala 180 cm. Délka rakve 235 cm podle E. Vlčka nesvědčí nijak o velikosti postavy v ní pohřbeného jedince. Značně kolmé čelo s obrysem plynule přecházejícím do obrysu hřbetu nosu ukazuje na spíše jemnou tvář.
Hroznata jako světský velmož, jeho sídlo střežící „Zemskou bránu,“ jeho nemovitý majetek (do založení kláštera 1193)
Hroznatova sestra Vojslava byla provdána do Krakova za správce hradu, což ukazuje překvapivou prostorovou mobilitu.
K odevzdání téměř všeho majetku Kristu motivovala Hroznatu smrt jeho syna (nástupce a dědice!), což byl ve 13. století případ např. Kojaty z Mostu, Fridricha z Chmutova anebo Smila ze Střílek.
Po návratu Vojslavy z Polska se oba sourozenci rozhodli založit také kanonii pro premonstrátky, jež by tvořila s Teplou trvalou dvojici. Ženský klášter vznikl v Chotěšově, kam vstoupily Hroznatovy sestry Vojslava a Jitka.
Po úspěšném jednání u papeže Celestina III. odjel Hroznata rovnou domů do Čech, pravděpodobně aby ochránil svou fundaci v nejisté době výměny panovníka.
Hroznata po svém návratu z Říma sondoval, kde se právě nachází král Přemysl, který ještě vládl pohyblivým způsobem, tedy objížděním země a konáním panovnických úkonů přímo na místech potřeby (rozhodnutí, zakládání, soudy apod.). Hroznata byl tedy jedním z představitelů regionální elity, která tak měla podíl na obecných záležitostech, řečeno dnešními slovy, měla politický vliv v nejvyšších sférách státu.
Je vysoce pravděpodobné, že Hroznata i během svého tepelského světského působení v roli ochránce pohraničního území, osciloval mezi svým původním sídlem na dvorci Nová Hora nad Labem, (na místě centra dnešních Litoměřic) , který byl jeho hospodářským zázemím, mezi zmíněnou Teplou a mezi statkem Bubenčí u Prahy, který v tehdejší době zřejmě využíval jako své sídlo při řešení dvorských záležitostí v Praze.
Přitom Hroznata upevňoval své hospodářské postavení na svěřeném Tepelsku a tím i svou moc pro zabezpečení západní hranice státu prostřednictvím rozsazení svých bývalých družiníků (bojovníků) a služebníků (kaplan) v regionu.
K založení tepelského kláštera a k výběru premonstrátského řádu byl Hroznata velmi pravděpodobně inspirován svým spoludvořanem Jiřím z Milevska, který figuruje i ve svědečné řadě Hroznatovy závěti (spolu se Slavkem, zakladatelem cisterciáckého Oseka) a který vedle svého sídla v Milevsku založil kanonii již v 80. letech 12. století.
Jelikož Jiří Milevský pozval premonstrátské kanovníky do svého sídla ještě před výstavbou samotného kláštera, je dosud nezodpovězenou otázkou, zda tomu tak nemohlo být i v případě Hroznaty Tepelského. Jako možné se však naskýtá i řešení opačné, ostatně potvrzené pozdějším Hroznatovým vstupem do řádu, že se tepelský klášter po určité fázi výstavby stal nejen významným ohniskem osídlení krajiny (s pravomocemi hradského centra), ale i významným rezidenčním střediskem samotného fundátora, čemuž by napovídalo i velkolepé stavební pojetí klášterního kostela.
Velkolepostí zakladatelského záměru i jeho provedením se Teplá (spolu s Osekem), jako soukromá fundace, vyrovnala ostatním klášterům přemyslovských zakladatelů, Louce a Velehradu.
Hroznata je také prvním doloženým českým velmožem, který vydal svým jménem listinu. To svědčí o jeho skutečně dvorském povědomí a sebevědomí. Listina, jako doklad a znak vysoké kultury se stala projevem vůle „venkovského šlechtice“ i když byla nejpravděpodobněji zlistiněna v Praze na Hradě vzhledem k reprezentativní svědečné řadě a spolupečetitelům. Nebyl to ovšem šlechtic z venkovské dřevěnice, ale vysoce kultivovaný dvořan s církevním vzděláním přišlý do provincie od pražského dvora. Nicméně jeho iniciativa jako nepanovnické osoby (byť z okruhu panovníkovi nejbližšího) je precedentní. Hroznata v tomto smyslu předběhl svou dobu o celé století, když k listinám zaujal jednoznačně kladný vztah, svědčící o jeho blízkosti církevním kruhům, které byly průkopníky zlistiňování.
Podle Kubínových slov byl Hroznata přijat papežem Celestinem příznivě a po osobní audienci, která byla v té době běžná, vydala 7. srpna papežská kancelář v Lateráně tři důležité listiny, které mimořádně zvyšovaly spirituální ochranu a společenskou prestiž Hroznatovy fundace. To bylo velmi důležité, neboť ochrana geografických hranic jakéhokoli majetku skrze nebeskou Prozřetelnost byla vnímána (i když ne v prvé řadě), jako velmi závažná. Záleželo zde na individualitě narušitele a síle pohnutky k jejímu porušení.
Pozemkový majetek
První výčet Hroznatova pozemkového majetku udává jeho tzv. Závěť z března roku 1197, která je také považována za zakládací listinu tepelského kláštera. Jedná se, vedle Teplé a Chotěšova, o 11 lokalit v severních Čechách.
Biskupství zakoupilo od pana Hroznaty za 300 hřiven statek Příbram.
J. Žemlička trefně poznamenává, že Hroznata jako pravděpodobně druhorozený syn byl možná k úloze „rodinného hospodáře“ od mládí směrován. Navíc Tepelsko bylo Hroznatovým beneficiem, ovládajícím úsek jedné z důležitých zemských cest a s tím byly spojené příjmy tržní a celní z osady Teplá. Tvořily tak dobrý základ k Hroznatovým dalším majetkovým ziskům.
Lze konstatovat, že Hroznatova kolonizace projevující se v klučení a zúrodňování okolní drsné pahorkatiny byla určitým, dnešním způsobem řečeno: investičním záměrem, který se mohl návratně (vzhledem k agrolhůtám) projevit až za delší čas. Hroznata navázal a pokračoval ve starší kolonizaci, které vtiskl vyšší obrátky.
Téměř neosídlené Tepelsko bylo vystaveno kolonizačním tlakům ze sousedních území Chebska a Horní Falce. Logickým protitlakem pak byla kolonizace z nitra českého území a ta s sebou nesla i pevnější správní a hospodářské stmelení území prostřednictvím tepelské tržní osady a později premonstrátské kanonie.
Hroznatův pozemkový majetek představoval k roku 1197 na 50 položek různého původu v západních, severozápadních i středních Čechách.
Centrem tohoto jeho svěřeného regionu byla již dříve zde stojící trhová osada Teplá, vykazující znaky předměstské šlechtické aglomerace, směřující poměrně brzy během poslední čtvrtiny 13. století k městskému zřízení. Srovnávat zde můžeme s obdobnými „burgus“ jako v regionu např. v Kadani a Kladrubech. Mimo region možno odkázat na Velehrad nebo Vyšší Brod. Hroznata tu držel zděděný pravděpodobně opevněný dvorec, snad na návrší nad centrem sídelní obchodně řemeslnické aglomerace, kde je dnes městský hřbitov.
Hroznatova všestranná péče o svěřené území (zhodnocoval je kolonizací) byla natolik efektivní, že tepelské opatství po jeho smrti po něm zdědilo koncentrovanou a organizovaně budovanou velmožskou državu, která snesla srovnání s ostatními hospodářskými celky tohoto typu v tehdejším českém státě. Dohled ústřední moci zde byl v té době slabý, a proto dovolující, podobně jako u ostatních „kastelánských“ rodů, kolonizační osazování příhraničních hvozdů. Hroznatova kolonizace západní části Tepelska zcela zapadá do trendů jeho doby a obecných proměn rané české šlechty v cestě za pozemkovým bohatstvím a stabilními vlastnickými sídly. ) Ostatně rozumní, resp. realisticky uvažující panovníci, jimiž tehdejší čeští vládcové nepochybně byli, museli za této situace s obdobnými různě modifikovanými „ilegálními přesuny pravomocí“ v podstatě počítat a uvědomovat si, že jsou v zásadě ku prospěchu státu. Trend doby byl: Těžiště moci se přenášelo z okolí panovníka a starých správních hradů i do kolonizovaných příhraničních „krajů.“
Osada Teplá od Hroznaty obdržela celnici na západní hranici bez souhlasu panovníka. To bylo v souladu s dobovým vývojovým trendem, kdy v přirozených centrech vznikala sídliště dvorcového typu, kde se soustřeďovaly platy a dávky z vesnic, lidí, práv a důchodů. Nedostatečný dohled panovnického dvora, zatíženého svými existenčními problémy, mnohdy dovoloval pragmatické a do určité míry svévolné uzurpační akty šlechtice - kolonizátora, který se dle daných možností zmocňoval i mnohdy velmi vágně určeného majetku zeměpána. Hroznatovy dvory, tedy jeho působiště, se v této době, těsně před založením tepelského kláštera (březen 1193) nacházely v Litoměřicích, Bubenči u Prahy, Teplé a v Chotěšově.
Český překlad Hroznatovy závěti
Ve jménu svaté a nerozdílné Trojice. Já Hroznata, z Boží milosti ze slavného rodu patřícího k předním v Čechách, všem věřícím v Krista, budoucím i současným. Poněvadž to, co z Božího vnuknutí stanovili prozíraví, je pevněji svěřeno paměti a více vyloučen falešný výklad, když je to zapsáno, proto chci já, na Boží pokyn kráčející ve stopách těch, kteří jsou označeni svatým křížem, a toužící spatřit hrob našeho Spasitele, oznámit všem budoucím a přítomným, že jsem bratřím, kteří v Teplé slouží Bohu a blažené Marii, natrvalo odevzdal do užívání jmenované místo se vším, co k němu patří, ať už se vrátím nebo ne. Kdybych na této cestě, kterou nastupuji, naplnil svůj životní úděl, pak jsem všechny své pozemky i všechny statky s veškerým dobytkem témuž klášteru navždy daroval. Jestliže se vrátím, pak tyto pozemky kromě Teplé a co je v jejím držení se náležitě vrátí do mé správy. Aby mí příbuzní jmenovanému místu věrně pomáhali, dal jsem jim toto: Blehovi Blehov, Zdeslavovi a jeho dvěma bratřím újezd Stvolínky, Hrděborovi Smilovice, jak říkám, jestliže se nevrátím. Mému kaplanu Holofernovi Malečov, Martinovi Skalici, synu Petrovu Nezly, těmto třem jsem to dal, ať se vrátím nebo ne. Aby nic nedobrého neudělali Bohu a opatství, které jsem založil, z mých bojovníků, kteří ode mne dostali mé statky, ten, který má oráčství, dostane od tepelského (opata) zaplaceny dvě hřivny, aby oráčství získal (natrvalo). Ten, který má celou ves, dostane od opata pět hřiven a bude dělat, co bude chtít. Avšak u vesnic, které drželi v lesích, nebude klášter platit nic. Témuž klášteru předávám své služebníky a služky. Všechny své statky svěřuji do správy nynějšímu tepelskému panu opatu. Téhož pana opata a své věrné svěřuji do ochrany Benešovi. Jestli má sestra pozůstalá po manželovi v Polsku bude chtít žít v rodné zemi, ať drží Chotěšov se vším příslušenstvím, pokud setrvá ve vdovském stavu. Když se vdá nebo když jako vdova zemře, ty statky ať dostane klášter. Druhé sestře Jitce ať tepelský opat poskytne slušné zabezpečení ze statků, které jsem dal klášteru. Kdyby někdo rozšířil falešnou zprávu o mé smrti, nikomu ať se nevěří, pokud panem opatem nebude zveřejněno určité znamení, které jsem svěřil jenom jemu. Kdyby opatství pro statky, které jsem věnoval Bohu, chtěli napadat moji příbuzní, kromě nepřízně, kterou si zaslouží od Všemohoucího, hle říkám to před Čechy, ať věnované statky se trvale vrátí do užívání kláštera. Aby pak toto uspořádání zůstalo u budoucích pevně v paměti, rozhodl jsem se svěřit je písmu a dát je potvrdit pečetí pražského kostela, pražského knížete a naší pečetí a uvést také jména těch, kdo byli přítomni. Jména svědků jsou tato: Jindřich, kníže a biskup Čechů, jeho bratr Vladislav, moravský biskup Engelbert, Spytihněv, Vladimír, Florián, probošt a kancléř, Hrabiše, komoří, jeho bratr Slavek, Jiří z Milevska, Jan, sudí a Zuda, jeho bratr, Jaroslav, Budivoj a jeho bratr Ben, Beneš syn Heřmanův, Bertold a jeho syn Sezema, Vítek syn Vítkův, Předbor, Ctibor, Načeplik, Matouš. Kdyby si někdo usmyslil, že výše psané statky uchvátí pro sebe nebo rozchvátí, ať pozná, že upadne do klatby.
Dáno toho léta vtěleného Slova 1197, 15. indikce, žádné epakty, 2. konkurenty.
Über den Seligen Hroznata
(Text: Dr. Milan Hlinomaz)
Der Klosterbegründer, seine Person und Zeit
„Durch seine ausdauernde Geduld gilt er für alle, die ihn kennenlernten, als bewundernswert und unveränderlich."
(Das Leben des Bruders Hroznata)
Der Selige Hroznata von Ovenec (heute das Viertel Bubeneč in Prag), von den gegenwärtigen Historikern "von Teplá" genannt, gehört zu den weniger bekannten Persönlichkeiten "des böhmischen Himmels", obwohl er zwei wichtige und berühmte Klöster - Teplá und Chotěšov - gestiftet hat. Dazu hat vor allem die Tatsache beigetragen, dass sein Kult auf einem überwiegend deutschsprachigen Gebiet des Egerlandes gepflegt wurde und dass er so von den Hauptströmungen der Verehrung der bekannten böhmischen Landespatrone (hl. Wenzeslaus, hl. Adalbert, hl. Ludmila, hl. Johann von Nepomuk u.a.) durch seine territoriale Gebundenheit gewissermaßen isoliert war. Ähnlich eingeschränkt war auch der Kult der hl. Zdislava von Lemberk.
Eine gekürzte Paraphrase der erhaltenen Handschrift über sein Leben mit dem Titel "Das Leben des Bruders Hroznata", soll uns an seine Persönlichkeit erinnern:
Eine gekürzte Paraphrase der erhaltenen Handschrift über sein Leben mit dem Titel "Das Leben des Bruders Hroznata", soll uns an seine Persönlichkeit erinnern: Der wohlgeborene böhmische Adelige Hroznata, den sowohl der Bischof Jindřich Břetislav als auch der König Ottokar I. der Przemyslide ihren Freund nannten, entschloss sich nach dem Tode seiner Ehefrau und des einzigen Sohns, die bisherige Lebensweise zu ändern. Als ein wahrer Ritter des 12. Jahrhunderts begab er sich auf einen Kreuzzug in das Heilige Land als Gottes Diener. Am Meer unweit von Rom erschrak er aber vor den Schwierigkeiten der langwierigen Reise und ersuchte den Papst Cölestin III. um einen Dispens vom Versprechen der Teilnahme am Kreuzzug. Er wurde ihm erteilt unter der Bedingung, er solle auf seinen Gütern ein Prämonstratenserkloster gründen. Da Hroznatas Testament vom März 1197, niedergeschrieben vor der Abfahrt zum Kreuzzug, das gegründete Kloster schon erwähnt, dürfte sich diese Änderung bereits auf das Versprechen eines vorherigen Kreuzzuges vom Anfang der 90-er Jahre des 12. Jh. bezogen haben. Für das Gründungsjahr der Tepler Kanonie wird auch traditionell das Jahr 1193 gehalten. Im Rahmen seines zweiten Kreuzzuges erreichte Hroznata im Sommer 1197 beim Papst Cölestin III. in Rom für seine Stiftungen wichtige Privilegien: den päpstlichen Schutz, das Pontifikalrecht für Äbte und Ablässe für Pilger, die das Tepler Kloster besuchen. Dies war allerdings das einzige Ergebnis seiner zweiten Reise zur Befreiung des Grabes Christi, denn dieser Kreuzzug wurde nach dem Tode des Heerführers Kaiser Heinrich VI. in Messina auf Sizilien aufgelöst.
Nach der Heimkehr gründete Hroznata nach dem Jahr 1200 ein weiteres Kloster in Chotieschau, diesmal für Frauen, denn bei den Prämonstratensern war es üblich, zu den Männerklöstern je ein Frauenpendant zu errichten. In Chotieschau fanden auch Hroznatas Schwestern, die verwitwete Vojslava und Judith, die Zuflucht. Damals begab sich Hroznata wieder und zum letzten Mal auf die Reise nach Rom, wo er aus den Händen des Papstes Innozens III. ein Ordensgewand der Prämonstratenser übernahm.
In seiner Heimat trat er in das eigene Kloster in Teplá ein und wurde Probst und Verwalter des Vermögens seiner beiden Stiftungen. Vielleicht gerade wegen der Vermögensverwaltung bzw. der Ausübung der traditionellen Gründersrechte, die mit dem kanonischen Recht ziemlich kollidierten, kam es zu Unstimmigkeiten zwischen ihm und dem ersten Abt Johann. Die Ordensregeln einhaltend, verließ Hroznata sogar für eine bestimmte Zeit das Kloster, um Konflikte mit dem Abt zu meiden und die Ordensdisziplin nicht zu verletzen, doch am Ende wurde er in aller Ehre zurückberufen.
Am 4. Mai 1217 wurde er in Chotieschau nach einer schweren Krankheit und in der Todesahnung mit den heiligen Sakramenten versehen. Kurz darauf wurde er bei der Visitation des Klostervermögens in Hroznětín von den Feinden festgenommen: "...aus dem Egerlande, wo sie ihn hassten, weil er die Klostergüter bei ihren Überfällen tapfer verteidigte", und die ihn "nach Deutschland (Egerland, Anm. des Autors) verschleppten, in den Kerker warfen und mit Hunger, Durst, Kälte quälten und ihm verschiedenes Leid zufügten, um Geld von ihm zu erpressen." Das geforderte Lösegeld für seine Befreiung wurde vom Kloster aber nicht rechtzeitig bezahlt (der Legende nach auf Hroznatas eigenen Wunsch), und so bekamen seine Mitbrüder für das Lösegeld nur noch seinen Leichnam. Der Überlieferung nach starb Hroznata im Gefängnis auf der Burg Kynšperk (Königsberg, heute Starý Hrozňatov) am 14. Juli 1217. Die neueste Theorie von P. Kubín vermutet Hroznatas Tod auf der nahe gelegenen Burg Hohenberg in Deutschland. Hroznata wurde in der Klosterkirche des Tepler Klosters vor dem Hochaltar (wie es bei den Gründern üblich war) bestattet und bald danach wurden, wie die Legende erzählt, bei seinem Grab die ersten Wunder festgestellt. Seine Schwester Vojslava, die 10 Jahre später verstarb, wurde auf eine ähnliche Weise in der Chotieschauer Klosterkirche bestattet und ihre sterblichen Überreste am 8. Juli 1793, nach der Aufhebung des Klosters, in das Grab ihres Bruders in das Tepler Kloster gebracht. Dabei musste mindestens zum Teil Hroznatas steinerner Sarkophag geöffnet werden, wie es eine zeitgenössische Zeichnung in den Klosterjahrbüchern belegt. Diese Tatsache ist der Aufmerksamkeit der Forscher bisher entgangen.
Inwieweit das legendäre Leben Hroznatas der Wirklichkeit entspricht, lässt sich kaum beurteilen. Diese Problematik ist schon jahrzehntelang ein Objekt von historischen Forschungen. Die grundsätzliche Faktographie scheint allerdings sehr wahrscheinlich. Es steht fest, dass er bereits kurz nach seinem Tode als ein Heiliger im Tepler Kloster verehrt wurde. Auf Grund dieses nachweislich langzeitigen Kultes kam es zu Hroznatas Seligsprechung.
Die Ursache, dass der Hroznata-Kult in der tschechischen Gesellschaft weniger wahrgenommen wurde, war die Verschlechterung der tschechisch-deutschen Beziehungen Ende des 19. Jahrhunderts. Gerade zu dieser Zeit, im Jahre 1897, also im Milieu des aus nationaler Sicht überwiegend deutschen Klosters Teplá, wurde Hroznata seliggesprochen. In der Zeit der verstärkten nationalen Streitigkeiten ging irgendwie die Tatsache verloren, dass sich um dessen Seligsprechung neben der deutschen Konventsmitglieder eben zwei tschechische Prämonstratenser aus Teplá, nämlich der Bibliothekar Filip Klimeš und der Prior Hugo Karlík, durch Sammeln von historischen Unterlagen verdient machten, wie es den zahlreichen Archivquellen zu entnehmen ist. Bei der Führung des Heiligsprechungsprozesses selbst erwarb dann große Verdienste der tschechische Jesuit P. Johann Baptist Votka.
Zur Ehre der deutschen Bevölkerung des Egerlandes sei bemerkt, dass sie bei der Verehrung des böhmischen Seligen dessen nationale Abstammung außer Frage stellte, was auch die meisten deutschsprachigen Autoren bestätigen, die sich mit Hroznatas Person befasst haben.
Was die historische Entwicklung der Meinungen zu Hroznatas Persönlichkeit betrifft, sind hier mehrere Zeitperioden zu unterscheiden:
1. Das Mittelalter mit der panegyrischen (Lob-, Fest-) Legende, weitgehend zweckmäßig zu Gunsten des Klosters, wie es damals üblich war, z.B. als Motivierung für die Pilgerwallfahrten.
2. Die Spätrenaissance und der Barock mit den für ihre Zeit üblichen blumigen Paraphrasen der gotischen Legende.
3. Die Zeit der Bemühungen um Hroznatas Seligsprechung von 1638 bis 1897, wo ab dem 18. Jh. die protokritischen Methoden mit Benutzung des urkundlichen Materials erkennbar sind, und ab dem 19. Jahrhundert dann Versuche um eine historisch-kritische Methode.
4. Von der Beatifizierung bis 1945: die erste Hälfte des 20. Jh. war dem Kult des Seligen Hroznata in Folge der zwei Weltkriege und der allgemeinen Abkehr von den traditionellen religiösen Werten nicht besonders wohlgesonnen. Trotzdem entstanden mehrere bedeutende Werke und Abhandlungen, überwiegend jedoch künstlichen oder kompilativen Charakters. Von ihnen ist die historisch-kritische Studie des Tepler Konventmitglieds J. R. Langhammer besonders zu erwähnen.
5. Nach 1945 kam es zur Belebung Hroznatas Kultes, indem er am 8. September 1946 zum Märtyrer für die Gerechtigkeit und zum Schutzherrn der politischen Häftlinge aus der Nazi-Zeit erklärt wurde, und zwar dank dem Engagement des damaligen Tepler Priors Heřman Josef Tyl. Für vier folgende Jahrzehnte wurde dieser Kult aber durch das kommunistische Regime in den Untergrund verdrängt. Trotzdem konnte Hroznatas Persönlichkeit im Rahmen der vom Regime erlaubten Normen wenigstens auf historischem Gebiet teilweise erforscht werden und von den Heimatforschern oder auf halboffizieller Ebene des künstlerischen Schaffens zur allgemeinen Kenntnis gebracht werden. Beachtenswert ist das beständige Interesse an Hroznata unter den ausgesiedelten Sudetendeutschen. Erst nach 1990 wurde Hroznatas Kult erneut legalisiert, wieder durch Verdienst des Abtes Tyl, und um die Tradition der politischen Häftlinge aus der kommunistischen Zeit erweitert.
Die politische Wende im Jahre 1989 brachte mit der demokratischen Freiheit auch die Möglichkeit mit sich, die historischen Fragen um den Seligen Hroznata und deren Lösung aus neuer Sicht zu behandeln. Das hat sich in der Einfügung Hroznatas in die neueste historische Synthese dieser Zeitperiode und in der Entstehung einer Diplom- und anschließend einer Doktorarbeit niedergeschlagen, die sich mit der Problematik Hroznatas geschichtlicher Wirkung bisher am ausführlichsten kritisch befassen. In den beiden Arbeiten werden einige Hypothesen aufgestellt, deren Wahrhaftigkeit nicht abzustreiten ist. Man muss aber zugeben, dass eine verantwortliche Gesamtbewertung Hroznatas Lebens an der mangelnden Aussagekraft der ansonsten relativ reichen Quellenbasis scheitert. So bleibt noch weiterhin viel Raum für vieldeutige Erläuterungen von den verschiedensten Positionen und ideologischen Standpunkten aus. Die Bewertung der historischen Parallelen Hroznatas Stiftungen in breiteren gesamteuropäischen sowie in böhmisch-mährischen Ordenszusammenhängen ist nach wie vor für unzureichend zu halten. In diesem Hinblick ist es bei bloßen Andeutungen geblieben.
Es ist erfreulich festzustellen, dass das 100-jährige Jubiläum Hroznatas Seligsprechung dessen Erklärung zum Schutzherrn der Pilsner Diözese mit sich brachte und die Entstehung von 4 Facharbeiten veranlasste.
Wir wollen also in den folgenden Kapiteln versuchen, die neuesten Erkenntnisse über einige Abschnitte Hroznatas Lebens und dessen historischer Wirkung in der westböhmischen Region zu erfassen.
Das Geschlecht Hroznata
Laut Hroznatas Testament (1197), das für die Gründungsurkunde des Tepler Klosters gehalten wird, sowie laut der Legende Vita fratris Hroznatae (1259) entstammte Hroznata den höchsten böhmischen Gesellschaftsschichten der damaligen Zeit. Er war ein Sohn der Dobroslava aus dem Hause Czernin und des fürstlichen Höflings Sezema, der am 23. Januar 1160 in der Schlacht bei Loděnice unweit von Beroun gefallen war. Hier stellt sich die Frage, wann Hroznata eigentlich geboren wurde: ob um das Jahr 1160, wie die älteren Autoren angeben, oder etwa 5 oder 10 Jahre später, wie es die neueren Forschungen bevorzugen. Aus biologischer Sicht wäre vielleicht mit einer Zeitspanne von 1160 bis 1170 zu rechnen.
Tatsache bleibt, dass Hroznata zum ersten Mal im J. 1197 urkundlich erwähnt wurde, ohne Zweifel im vollkräftigen Mannesalter.
Die erste narrative Quelle, die sein Leben umfassender behandelt, ist erst die nach seinem Tod entstandene Legende Vita fratris Hroznatae (Das Leben des Bruders Hroznata), welche von einem Konventmitglied niedergeschrieben wurde, der noch ein Zeitgenosse von Hroznata war. Von dieser Legende entwickeln sich alle weiteren Kenntnisse über den Heiligen, die mehr oder weniger deren Paraphrasen sind.
In der Zeit der Renaissance und des Barock wurde Hroznatas Abstammung von der Verwandtschaft mit dem herrschenden Geschlecht der Přemysliden abgeleitet. Da es sich aber um die goldene Zeit der genealogischen Legenden und Fiktionen handelt, sollte man diese Angaben kritisch betrachten (wie z.B. die sog. Ursinische genealogische Legende bei den Rosenbergern). Hroznatas angebliche Genealogie fand auch in der Ikonografie ihren Niederschlag, wie es Hroznatas Wappen auf dem Statuensockel der hl. Ludmila in der Kirche von Ledce bei Pilsen belegt.
Aus den neuesten gründlichen Forschungen von P. Kubín und aus der Gegenüberstellung mit der anthropologischen Erforschung Hroznatas sterblicher Überreste durch E. Vlček ergäbe sich, dass die barocken Autoren recht hätten. Man kann wirklich der Hypothese über Hroznatas Abstammung von der unehelichen Linie der Přemysliden zustimmen, die sich auf anatomische Familienzüge, besonders auf die physische Form des Schädels und die hohe Gestalt stützt. Auch vom historischen Gesichtspunkt aus würde dies seine wirklich bedeutende Stellung am Prager Fürstenhof bestätigen, wo gemäß den damaligen Gewohnheiten der sog. Nepotismus, d.h. die Bevorzugung von Verwandten, gepflegt wurde. Auch der letzte fundierte Aufsatz eines der bedeutendsten Kenner des 12. und des 13. Jahrhunderts Josef Žemlička steht mit dieser Hypothese nicht im Widerspruch.
Hroznatas Geburtsort ist in der Gegend um Litoměřice (Leitmeritz) zu suchen, woher sich die politische und die Vermögensmacht seiner Vorfahren, genau des Leitmeritzer Kastellans Blah ausbreitete. Daraus ergibt sich ganz logisch, dass sein reichlich mit Nachkommen beschenktes Geschlecht aus der fruchtbaren Region um Leitmeritz durch die Kolonisation in die dünner besiedelten Gebiete Böhmens expandierte, Hroznata namentlich in das rauhe Klima von Teplá, das damals ein strategisch wichtiges Landestor bildete, da das benachbarte Egerland damals noch ein Reichsgebiet war (an Böhmen wurde es erst 1322 angeschlossen). Die Zuteilung des Tepler Gebietes in die Verwaltung erforderte ein Vertrauen des Prager Hofes, das Hroznata zweifellos voll genossen hatte. Eigentlich handelte es sich in diesem historischen Kampf darum, welches von den benachbarten Ländereinheiten dieses Gebiet auf die Dauer beherrschen wird. Daraus ergaben sich höchstwahrscheinlich auch die ständigen kleinen Grenzstreitigkeiten mit den Egerer Adeligen, die Hroznata die Gründungstätigkeit bis zu seinem schicksalhaften Lebensende erschwerten.
Konrads Statuten in Sadská vom Sommer 1189 legten also noch zu Hroznatas Lebzeiten die Erblichkeit des Grundbesitzes fest. Das ermöglichte die Kontinuität der Geschlechter aus der Sicht der erblichen Besitztümer (weshalb auch der Bedarf der Rechtsakte durch die urkundliche Eintragung des Feudalbesitzes zunahm) und der davon sich ableitenden Geschlechtsnamen und Wappen.
Es hat sich eine soziale Schichtung des Adels gebildet, der bereits seit dem ausgehenden 12. Jh. als niederer (die Gefolgschaft der Mitglieder des Herrscherhofes) und höherer (Mitglieder des Herrscherhofes) bezeichnet wurde. Es handelte sich demnach um die Uranfänge des späteren Herren- und Ritterstandes.
Das Wappen
Hroznatas Lebensgeschichte spielte sich genau in der Zeit der Konsolidierung des böhmischen Geschlechtsadels ab, wo zugleich mit seinen Erbschaftsansprüchen an den gehaltenen Grundbesitz auch die äußere Repräsentanz durch ein Wappen an Bedeutung gewann. Dies wurde auch durch den Import solcher Gewohnheiten von den Heimkehrern aus den Kreuzzügen unterstützt, wo die Familienheraldik mit ihren markant unterschiedlichen Farbfeldern in Form von Figuren und Symbolen bei der Identifizierung der einzelnen Kämpfer oder deren Gefolge eine wichtige Rolle spielte.
In Hroznatas Annahme des Wappens mit drei Geweihen, obwohl nur in einer vorheraldischen Form eines Siegelwappens (d.h. nicht im Schild) auf der Gründungsurkunde des Tepler Klosters bzw. auf der sog. Testamentliste von Hroznata erhalten, ist ein Verständnis und ein Akzeptieren dieser zeitgenössischer Gewohnheit bzw. deren Umsetzung zu sehen.
Tatsächlich sieht es so aus, dass Hroznata an der Spitze der Rezeption des juristischen Systems der Beurkundung stand, das in Böhmen aus dem Hofmilieu über die bedeutendsten kirchlichen (Olmützer Bischof Jindřich Zdík unter den Prämonstratensern) sowie die weltlichen Magnaten durchgesetzt wurde, von denen gerade Hroznata und sein Vorfahre und Verwandter Hroznata Kadeřavý (lat. "Crispus", "der Kraushaarige") zum J. 1189 anzusehen sind. Es belegt auch aus der Sicht der Diplomatik, d.h. der Urkundenlehre, die bei uns allgemein anerkannte Bedeutung seines "Testaments" (der Gründungsurkunde des Tepler Klosters) als der ersten böhmischen Urkunde, die nicht vom Herrscher oder vom Bischof, sondern von einer Privatperson bzw. einem weltlichen Lehensherrn besiegelt wurde.
Als eine wirklich heraldische Abbildung des Klosters ist das Zeichen der drei Geweihe auf Konventsiegeln aus dem 14. Jh. und im Tepler Urkundenbestand belegt. In Farben erscheint das Wappen erst zum J. 1491 in den Tepler Choral- und Staffelgesangbüchern des Manuskriptbestandes in der Klosterbibliothek. Die Konventwappen wurden logischerweise von den Gründerwappen abgeleitet.
Das Symbol der drei Geweihe erscheint in den Geschlechtswappen Hroznatas Verwandter, der wahrscheinlich aus der Nachkommenschaft Hroznatas Bruders Ernst stammenden Herren von Guttenstein, die die Gründertradition übernahmen und deshalb ihre Familiengrabstätte im Tepler Kloster hatten. Diese Geschlechter sind nach und nach ausgestorben. Am längsten lebte die Familie Vrtba, deren Besitztümer in Křimice im J. 1830 eine der Linien des Geschlechts Lobkowicz geerbt hat. Einen der ältesten Belege Hroznatas Wappens befindet sich u.a. in der berühmten Wappengalerie in der Burg Lauf bei Nürnberg. Auch in den Wappen der ehemaligen Untertanenstädte Teplá (seit der 2. Hälfte des 14. Jh. auf Siegeln) und Hroznětín (1386) fand das Wappen des Gründers eine Anwendung.
Der Name Hroznata
Es handelt sich um einen archaischen altböhmischen Namen, der in Böhmen zwar häufiger in der Zeit des frühen Mittelalters, d.h. im 12. und 13. Jh., aber vereinzelt auch noch im 16. Jh. belegt ist, wie z.B. bei einem niedrigeren Adeligen aus dem J. 1521. Der Name wurde in den erwähnten Geschlechtern überliefert und auch von dem letzten männlichen Mitglied, dem Grafen Joachim Hroznata von Guttenstein (+1747) getragen.
In der Mitte des 19. Jh. wurde in einer Zeitschrift über die Ethymologie des Namens eine fachkundige Abhandlung veröffentlicht, die nach der älteren Form "Groznata" seine Herkunft von der wortgetreuen Übersetzung des lateinischen "Methudius", d.h. "Strachota" (Angst, Schrecken, Respekt erweckend) ableitet.
Was die ethymologische Bedeutung betrifft, vertreten die moderne Literatur sowie die Sprachwissenschaftler die anscheinend veraltete Meinung von B. Hrabal. Neuerdings hat es die Äußerung von Prof. Dr. Dušan Šlosar, eines Experten für das Altböhmische von der Masaryk-Universität in Brünn, bestätigt: "Die Motivation eines vom Adjektivum "hrozný" ("schrecklich") abgeleiteten Eigennamens war es, ein Respekt zu erwecken (bei einem Adeligen ein erwünschter Charakterzug), bzw. noch ein kleines Kind vor einer äußerlichen Bedrohung zu schützen. Seine Eltern, die dem Groznata (so wird er auch in der Gründungsurkunde des Tepler Klosters, Bemerk. des Autors) oder Grozňata (so dürfte er zu seiner Zeit genannt worden sein) einen solchen Namen gaben, konnten übrigens seine so fromme Lebensweise noch nicht voraussehen. Sie gaben ihm einen Namen, der in ihren Kreisen üblich war. (Das kann man auch beim Namen seiner Schwester Vojslava beobachten. Ihr Name besteht wieder aus einer Zusammensetzung, was nur für Personen vornehmer Herkunft vorbehalten war. /Hier vgl. den Namen Hroznatas Mutter Dobroslava, der dieser Charakteristik ebenfalls vollkommen entspricht. Bemerk. des Aut./) Das Wort "hrozen", ursprünglich wohl "grozden" ("Traube"), war in Böhmen im 12. Jh. noch nicht so gängig; der Anbau der Weinrebe wird hier noch nicht so verbreitet gewesen sein, und es ist auch nicht belegt, dass sie eine Bildung von Eigennamen motiviert hätte."
In der klimatisch rauhen Tepler Region (auch wenn das damalige Klima wahrscheinlich wärmer war als das gegenwärtige), die sich erst am Anfang der Kolonisierung befand, also der Waldrodung, kann man den Weinrebeanbau in der damaligen Zeit ganz ausschließen. Möglich wäre es schon an den Orten, wo Hroznata geboren wurde und seine Kindheit verbrachte, d.h. in der Leitmeritzer Gegend. Wie aber schon oben erwähnt wurde, ist es historisch nicht belegt.
Die semantische Ableitung Hroznatas Namens von einer Traube hat sich eher erst nach seiner Seligsprechung durchgesetzt. Als Beispiel ist wohl die bekannteste poetische Ethymologie im Gedicht "Vězeň, čili Kalvárie v skrytém údolí" ("Ein Gefangener, oder Galgenberg im verborgenen Tal") von Jan Lebeda anzuführen: "Mein Name klingt nach dem Wort Traube...".
Diese ideale, jedoch falsche Erklärung scheint auch in die fremdsprachige enzyklopädische Literatur eingegangen zu sein. Bemerkenswert sind zahlreiche Übersetzungen der Legende über Hroznata in verschiedene Sprachen (veranlasst und redigiert vom Tepler Bibliothekar Klimeš), neben den europäischen und den Weltsprachen auch in mehrere slawischen.
Als Tepler Parthenon gründete Hroznata vermutlich zwischen den Jahren 1200 und 1202 auch das Frauenpendant von Teplá (wie es in der Zeit üblich war), nämlich das Kloster in Chotěšov (Chotieschau), wo seine Schwester Vojslava, Witwe des Krakauer Kastellans Heinrich Kietlicz, wahrscheinlich als Familiarin - obwohl oft falsch als Priorin genannt - bis zu ihrem Tode gelebt hat. Im Rahmen des Prämonstratenserordens wurde sie posthum unoffiziell mit der Legende der "Seligkeit" bedacht, wohl im Zusammenhang mit der Person ihres Bruders, und zwar in ihrer Bezeichnung "ehrwürdige". Vojslavas Leben und ihre geistliche Tätigkeit erscheinen als ein bisher wenig bearbeitetes hagiografisches und historisches Thema.
Die Geschichte des Chotieschauer Klosters scheint aus der Sicht der modernen Historiografie wenig erforscht zu sein, auch wenn zum Jahre 2002, anlässlich dessen offiziell anerkannten 800-jährigen Gründungsjubiläums, dieser Mangel durch die Veranstaltung einer wissenschaftlichen Konferenz behoben wurde.
Hroznata erlag den körperlichen Qualen wahrscheinlich am Freitag, dem 14. Juli 1217. Auf Grund der jahrhundertelang bewiesenen Verehrung nicht nur in den beiden erwähnten Klöstern und bei den Gründergeschlechtern, sondern auch in den Prämonstratenserhäusern im Ausland, wo man dem Ordensnamen "Hroznata" spätestens seit 1654 begegnet, genehmigte Papst Leo XIII. am 16. September 1897 die Seligsprechung Hroznatas als Märtyrer für die
Gerechtigkeit.
Die Verehrung des "böhmischen Seligen" Hroznata wurde auch während der verschlimmerten böhmisch-deutschen Beziehungen und in einem aus nationaler Sicht überwiegend deutschen Konvent bewahrt, und dies sei ihm zur Ehre anzurechnen.
Hroznatas sterbliche Überreste gerieten in eine direkte Gefahr nach der gesetzwidrigen Auflösung des Klosters am 13. April 1950, als das Klosterobjekt in die Hände der tschechoslowakischen Armee überführt wurde. Glücklicherweise gelang es dem geistesgegenwärtigen Tepler Pfarrer und dem Konventsmitglied P. Metoděj Cetl, die Reliquien des Seligen mit dem kommandierenden Offizier gegen zwei Flaschen mit Spirituosen auszutauschen und sie in einer Aktentasche in die Stadtkirche St. Ägidius zu bringen, wo sie die schlimmsten Zeiten des kommunistischen Tobens geborgen blieben. Mit der allmählich zunehmenden Toleranz des kommunistischen Regimes, erzwungen durch den internationalen politischen Druck, wurde im J. 1983 - ein Verdienst des Tepler Dechants P. František Kolanda, eines treu ergebenen Wächters und Verkünders Hroznatas Vermächtnisses - eine fachkundige Untersuchung seiner Skelettüberreste durch den Prager Anthropologen Prof. MUDr. Emanuel Vlček aufgenommen, dessen Beschlüsse in Form eines maschinell geschriebenen internen fachlichen Berichts im Nationalmuseum eine lange Zeit liegen blieben. Erst nach der politischen Wende konnte der Bericht neben ähnlichen Facharbeiten über anthropologische Untersuchungen der anderen böhmischen Heiligen veröffentlicht werden.
Erst nach der Rückgabe des Klosters an die Prämonstratenser im J. 1990 und anlässlich der 800-jährigen Gründungsfeier beim Hroznata-Pilgerfest im Juli 1993 konnten die sterblichen Überreste des Stifters zurück in die ihm geweihte Kapelle feierlich übertragen werden, die sich in der romanischen Apsis der Tepler Klosterkirche befindet. Es geschah im Beisein des Prager Metropoliten Kardinals Miroslav Vlk, des päpstlichen Nuntius Giovanni Coppa, zahlreicher kirchlicher Würdenträger aus In- und Ausland, der Mitglieder des Tepler Konvents, vieler Ordensgäste und unter großer Teilnahme der Gläubigen.
So ist die durch den Abt Tyl gegründete Tradition der Wallfahrten am 14. Juli zum Grab des Seligen Hroznata, des Schutzheiligen der politischen Häftlinge, erneuert worden. Alljährlich treffen hier die ehemaligen Häftlinge aus der Zeit des Nationalsozialismus und des Kommunismus ein, um hier ihren Patron zu verehren und ihrer toten Kameraden zu gedenken und die jüngeren Generationen daran zu erinnern, welche unwürdigen und verbrecherischen Regimes in diesem Land noch vor einer relativ kurzen Zeit herrschten. Als Mahnmal an die Vergangenheit wirkt auch eine Dauerausstellung über die Verfolgung der Kirche durch das kommunistische Regime vor dem Eingang zur Klosterführung.
Nach genau hundert Jahren seit Hroznatas Seligsprechung (1997) erklärte Papst Johannes Paul II. in seiner Urkunde (in der Form "breve") den Seligen Hroznata zum Schutzherrn der Pilsner Diözese. Dieser Akt regte die Experten zum erneuten Interesse für Hroznatas Person an, so dass anschließend mehrere fundierte historische Studien, darunter das oben erwähnte Buch von Kubín mit einer kritischen Einstellung zum Lebenslauf des Heiligen entstanden sind. Es belegt nur, dass Hroznatas Persönlichkeit mit ihren überlieferten Moralwerten auch für heute aktuell, vielsagend und inspirierend ist. Trotz der langen Zeit von 8 Jahrhunderten ist es spürbar, dass die existenziellen Probleme des menschlichen Daseins und dessen Vergleich mit den Werten der Ewigkeit grundsätzlich unverändert geblieben sind.
Hroznatas physisches Aussehen im erwachsenen Alter
Aus den schriftlichen Quellen ist über das physische Aussehen Hroznatas so gut wie nichts zu erfahren. Teilweise Erkenntnisse darüber wurden durch Untersuchungen der Skelettüberreste gewonnen. Die letzte Untersuchung wurde vom Anthropologen Prof. MUDr. Emanuel Vlček im J. 1984 durchgeführt. Den in einem Buch veröffentlichten Ergebnissen entnehmen wir Angaben, die eine Vorstellung über sein Aussehen ermöglichen: "Trotz der Unvollständigkeit des Schädels ist auf einen länglichen Schädel mit einer rundlichen und senkrechten Stirn zu schließen. Das Gesicht Hroznatas war länglich (98,3), der obere Teil des Gesichts (54,6) mit ziemlich hohen eckigen Augenhöhlen (84,6) und einer niedrigeren (53,7) Nase. Neben den typisch männlichen Zügen hatte er aber eine senkrechte Stirn und vor allem Stirnkonturen, die ganz kontinuierlich in das Profil des Rückens der Nasenknochen überging. An der Nasenwurzel fehlt also der deutlich eingeschnittene Nasion, auch die Gegend der Glabelle ist im Gesicht nicht markant formiert. Hroznatas Gesicht war länglich, in der Gegend der unteren Kiefer kantig, mit einer mittelgroßen Nase, gehobener Basis und leicht konkavem Nasenrücken. Die Stirn war senkrecht, mittelhoch und ihre Konturen gingen kontinuierlich in den Nasenrücken über. Die Mundgegend trat aus dem Profil leicht hervor." - Er war schlanker Figur, etwa 175 cm hoch, mittlerer Statur." - Weitere Angabe von Vlček, dass man aus der Gestaltung des unteren Teils der Wirbelsäule bei Hroznata auf einen gebogenen Rücken schließen kann, deutet das Aussehen Hroznatas Körpers vielleicht erst aus der Zeit kurz vor seinem Tod an. Außer diesem Fund befand dieser Anthropologe auf dem Skelett des Heiligen keine anderen pathologischen Veränderungen.
Auf Grund dieser Untersuchung wurden die Erkenntnisse über das physische Aussehen Hroznatas präzisiert, die beim Öffnen seines Grabes 1898 und bei der Revision seiner Überreste durch den Anthropologen Prof. Jiří Malý 1946 im Zusammenhang mit deren Konservierung gewonnen wurden. Die bei der Exhumierung Hroznatas Überreste im J. 1989 gemessene Länge des Skeletts - 190 cm - kann nicht für die Höhe Hroznatas Figur gehalten werden. Die Forschungen von E. Vlček sprechen nicht dafür, dass Hroznata so groß gewesen wäre, wie es nach der Exhumierung manchmal angeführt wurde (bis 190 cm). Vlček neigte zur Berechnung nach den für europäische Bevölkerung gültigen Tabellen, die etwa 175 cm angab. Nach Tabellen, die für die amerikanische Bevölkerung berechnet wurden, hätte Hroznatas Höhe 180 cm erreicht. Die Länge des Sarges von 235 cm weist Vlček zufolge nicht auf die Höhe des darin bestatteten Leichnams hin.
Die ziemlich senkrechte Stirn mit den zügig in den Nasenrücken übergehenden Konturen deutet eher ein zartes Gesicht an.
Hroznata als weltlicher Magnat, sein das "Landestor" überwachender Sitz, seine Liegenschaften
(bis zur Klostergründung 1193)
Hroznatas Schwester Vojslava wurde an einen Burgverwalter nach Krakau verheiratet, was eine überraschende Raumbeweglichkeit zeigt.¨
Zur Übergabe seines fast ganzen Vermögens an Christus wurde Hroznata durch den Tod seines Sohnes (Nachfolgers und Erben) motiviert, was im 13. Jh. auch bei Kojata von Most, Fridrich von Chomutov oder Smil von Střílky der Fall war.
Nach Vojslavas Rückkehr aus Polen beschlossen die beiden Geschwister, auch eine Kanonie für die Prämonstratenserinnen zu gründen, die mit dem Tepler Kloster auf die Dauer ein Paar bilden würde. Das Damenstift entstand in Chotěšov, wohin Hroznatas Schwestern Vojslava und Jitka eintraten.
Nach der erfolgreichen Verhandlung beim Papst Cölestin III. kehrte Hroznata direkt in die böhmische Heimat zurück, vermutlich um seine Stiftung in der unsicheren Zeit des Herrscherwechsels zu schützen.
Nachdem Hroznata aus Rom zurückgekehrt war, versuchte er festzustellen, wo sich eben zu der Zeit König Przemysl befand, der noch auf die "bewegliche" Weise regierte, d.h. durch Bereisen des Landes und Ausübung der Herrscherakten direkt an Ort und Stelle je nach Bedarf (Beschlüsse, Gründungen, Urteilssprüche usw.). Hroznata war also einer der Darsteller der regionalen Elite, die sich an allgemeinen Angelegenheiten beteiligte, mit heutigen Worten gesagt, die einen politischen Einfluss in den höchsten staatlichen Ebenen hatte.
Hroznata pendelte höchstwahrscheinlich auch während seiner weltlichen Tätigkeit in Teplá als Beschützer des Grenzgebiets zwischen seinem ursprünglichen Sitz auf dem Gutshof Nová Hora nad Labem (im Zentrum der heutigen Stadt Litoměřice), der sein wirtschaftlicher Hintergrund war, dem erwähnten Ort Teplá und dem Gut Bubeneč bei Prag, das er damals als Sitz beim Erledigen der Hofangelegenheiten in Prag benutzte.
Dabei befestigte Hroznata seine wirtschaftliche Stellung in der ihm anvertrauten Tepler Region und dadurch auch seine Macht, um die westliche Staatsgrenze zu sichern, indem er seine ehemaligen Mitkämpfer und Diener in der Gegend ansässig machte.
Zur Gründung des Tepler Klosters und zur Wahl des Prämonstratenserordens wurde Hroznata sehr wahrscheinlich von seinem Mithöfling Jiří von Milevsko inspiriert, der auch in der Zeugenreihe in Hroznatas Testament erscheint (zusammen mit Slavek, dem Gründer des Zisterzienserklosters Osek) und der neben seinem Sitz in Milevsko bereits in den 80-er Jahren des 12. Jh. eine Kanonie stiftete.
Da Jiří von Milevsko die Prämonstratenserkanoniker in seinen Sitz noch vor dem Erbau des eigentlichen Klosters eingeladen hatte, stellt sich hier eine bisher unbeantwortete Frage, ob es auch beim Hroznata von Teplá nicht der Fall hätte sein können. Als glaubwürdig bietet sich jedoch auch die Gegenlösung, die übrigens durch Hroznatas späteren Eintritt in den Orden bestätigt wurde, nämlich dass das Tepler Kloster nach einer bestimmten Bauetappe nicht nur zum bedeutenden Besiedlungspunkt in der Landschaft (mit Rechtskräften eines Burgzentrums), sondern auch zur bedeutenden Residenz des Stifters selbst geworden war, worauf auch die großartige Baukonzeption der Klosterkirche hinweisen könnte.
An der Großartigkeit gleicht Teplá (zusammen mit Osek) als eine private Stiftung den anderen Klöstern der Przemyslidischen Stifter Louka und Velehrad.
Hroznata ist auch der erste belegte böhmische Magnat, der eine Urkunde in seinem Namen herausgab, was von seinem wirklich höflichen Bewusstsein und Selbstbewusstsein zeugt. Die Urkunde als Dokument und Symbol einer hohen Kultur wurde zum Ausdruck des Willens eines "Adeligen vom Lande", auch wenn sie aller Wahrscheinlichkeit nach auf der Prager Burg unterschrieben wurde, angesichts der repräsentativen Reihe von Zeugen und Mitsieglern.
Er war allerdings ein Adeliger aus keinem kleinen Holzhaus, sondern ein hoch kultivierter Höfling mit kirchlicher Ausbildung, der vom Prager Hof aufs Land kam. Seine Initiative als einer nicht herrschenden Person, wenn auch dem nächsten Herrschersumkreis angehörend, ist aber beispielhaft. Hroznata überholte in diesem Sinne seine Zeit um ein ganzes Jahrhundert, indem er zu den Urkunden eine eindeutig positive Stellung einnahm, was von seiner Nähe zu den kirchlichen Kreisen zeugt, die als Vorläufer der Beurkundung gelten.
Kubíns Worten zufolge wurde Hroznata vom Papst Cölestin mit Wohlwollen aufgenommen und nach einer damals üblichen persönlichen Audienz erließ die Papstkanzlei am 7. August im Lateran drei wichtige Urkunden, die den geistlichen Schutz und das gesellschaftliche Prestige Hroznatas Stiftung erheblich stärkten. Das war sehr wichtig, denn der Schutz der geografischen Grenze jeder beliebigen Liegenschaft durch die himmlische Vorsehung wurde als sehr ernsthaft wahrgenommen (auch wenn nicht in erster Linie). Ausschlaggebend war dabei die Individualität des Angreifers und dessen Motivation zum Angriff.
Der Grundbesitz
Die erste Aufzählung Hroznatas Grundbesitztümer erscheint in seinem Testament von 1197, welches zugleich für die Gründungsurkunde des Tepler Klosters gehalten wird. Es handelt sich neben Teplá und Chotěšov noch um 11 Ortschaften in Nordböhmen.
Das Bistum kaufte von Herrn Hroznata das Gut Příbram für 300 Pfund Silber.
J. Žemlička bemerkt dazu ganz zutreffend, dass Hroznata als wahrscheinlich zweitgeborener Sohn zur Aufgabe des "Hauswartes" von seiner Jugend an dürfte erzogen worden sein. Zudem war das Tepler Gebiet Hroznatas Benefizium, von dem ein Abschnitt eines wichtigen Landesweges verwaltet wurde, womit die Markt- und Zolleinnahmen aus dem Ort Teplá verbunden waren. Diese bildeten ein solides Fundament für Hroznatas weitere Vermögensgewinne.
Heute könnte man sagen, dass Hroznatas Kolonisierung durch Rodung und Bebauung des umliegenden harten Hügellandes eine Art Investitionsvorhaben war, das sich angesichts der landwirtschaftlichen Termine erst nach einer längeren Zeit lohnen konnte. Hroznata schloss an die ältere Kolonisierung an und setzte sie im rascheren Tempo fort.
Die kaum besiedelte Tepler Region wurde dem Kolonisierungsdruck der benachbarten Gebiete, nämlich des Egerlandes und der Oberpfalz ausgesetzt. Ein logischer Gegendruck war also die von dem böhmischen Binnenland ausgehende Kolonisierung, die mittels der Tepler Marktgemeinde und späterer Prämonstratenserkanonie auch eine engere Wirtschafts- und Verwaltungsvereinigung des Gebiets mit sich brachte.
Hroznatas Grundbesitz zählte zum J. 1197 an 50 Posten verschiedenen Ursprungs in West-, Nordwest- sowie in Mittelböhmen.
Den Mittelpunkt dieser ihm anvertrauten Region bildete eine bereits früher hier bestehende Marktgemeinde mit Zügen einer vorstädtischen adeligen Agglomeration, die sich im letzten Viertel des 13. Jh. ziemlich früh zu einem Stadtsystem entwickelte. Als Vergleich kann hier ein ähnliches "burgus" in der Region wie Kadaň oder Kladruby genannt werden. Außerhalb der Region kann man Velehrad oder Vyšší Brod (Hohenfurth) erwähnen. Hroznata hielt hier einen geerbten, wahrscheinlich befestigten Hof, vielleicht auf der Anhöhe oberhalb vom Zentrum der handels-handwerklichen Siedlung, wo sich heute der städtische
Friedhof befindet.
Hroznatas allseitige Pflege des anvertrauten Gebiets (welches er durch die Kolonisierung aufwertete) war soweit wirksam, dass die Tepler Abtei nach seinem Tod eine konzentrierte und gut organisierte Magnatendomäne nach ihm erbte, die mit anderen wirtschaftlichen Einheiten dieser Art in dem damaligen böhmischen Staat vergleichbar war. Die Aufsicht der zentralen Staatsmacht war hier damals schwach und erlaubte somit, ähnlich wie bei den anderen "Kastellangeschlechtern", eine Kolonisierung der Grenzwälder. Hroznatas Kolonisierung des westlichen Teils der Tepler Region entspricht völlig dem Trend seiner Zeit und dem allgemeinen Bestreben des frühen böhmischen Adels auf dem Weg zum Grundreichtum und zu stabilen Adelsitzen. Schließlich mussten vernünftige, realistisch denkende Herrscher, welche die damaligen böhmischen Regenten sicher waren, unter diesen Umständen mit ähnlichen, unterschiedlich abgeänderten "illegalen Übertragungen der Kompetenzen" rechnen und sich dessen bewusst werden, dass es im Prinzip dem Staat zum Nutzen ist. Der Zeittrend hieß, den Schwerpunkt der Macht aus der Umgebung des Herrschers und der alten Verwaltungsburgen auch an die kolonisierten grenznahen Gebiete zu übertragen.
Die Ortschaft Teplá erhielt von Hroznata ein Zollhaus an der westlichen Grenze ohne Zustimmung des Herrschers. So war es im Einklang mit der damaligen Entwicklung, wo in den natürlichen Zentren hofähnliche Siedlungen entstanden, in denen die Gelder und Abgaben von Dörfern, Personen, Berechtigungen und Renten konzentriert wurden. Die unzureichende Aufsicht des Herrscherhofes, der mit eigenen Existenzproblemen belastet war, erlaubte manchmal eine pragmatische und ziemlich eigenwillige Usurpationshandlung der Adeligen-Kolonisatoren, die sich nach jeweiligen Umständen den manchmal auch sehr unklar definierten Besitz des Landesherrn zu eigen machten. Hroznatas Höfe, damals seine Wirkungsstätten, befanden sich in der Zeit, d.h. kurz vor der Gründung des Tepler Klosters (März 1193), in Litoměřice, Bubeneč bei Prag, Teplá und Chotěšov.
Die deutsche Übersetzung Hroznatas Testamentes
Im Namen der Heiligen und Unteilbaren Dreifaltigkeit. Ich Hroznata, aus Gottes Gnaden einem berühmten, zu den vornehmen in Böhmen gehörenden Geschlecht entstammend, an alle in der Zukunft sowie in der Gegenwart an Christus Glaubenden. Da, was aus Gottes Eingebung die Weisen festgelegt haben, länger im Gedächtnis bleibt und eine Missdeutung ausschließt, wenn es aufgeschrieben ist, deshalb will ich, Gottes Wink folgend und in Spuren derjenigen schreitend, die mit heiligem Kreuz bezeichnet sind, und die Grabstätte unseres Heilands zu erblicken sich sehnend, allen in der Zukunft sowie jetzt Lebenden bekannt geben, dass ich den Brüdern, die in Tepl Gott und der Seligen Jungfrau Maria dienen, den genannten Ort mit allem, was dazu gehört, für immer zur Benutzung übergab, soll ich zurückkommen, oder nicht. Sollte sich auf dieser Reise, die ich jetzt antrete, mein Lebensschicksal erfüllen, dann seien alle meine Gründe und Güter mit dem gesamten Viehbestand demselben Kloster für immer gewidmet. Sollte ich zurückkehren, dann werden diese Gründe - außer Tepl und was in dessen Besitz ist - gehörig wieder in meine Verwaltung übergehen. Damit meine Verwandten dem genannten Orte treu behilflich sind, schenkte ich ihnen Folgendes: dem Bleh Blehov, dem Zdeslav und dessen zwei Brüdern den Sprengel Stvolínky, dem Hrděbor Smilovice, wie gesagt, falls ich nicht zurückkehre. Meinem Kaplan Holofern gab ich Malečov, dem Martin die Skalice, dem Sohn von Petr den Ort Nezly: diesen dreien gab ich es, sollte ich zurückkommen, oder nicht. Damit nichts Böses gegen Gott und die durch mich gegründete Abtei angerichtet wird, soll derjenige der von mir mit meinen Gütern beschenkten Kämpfer, der den Ackerbau hat, von dem Tepler (Abt) zwei Pfund bezahlt bekommen, um den Ackerbau für immer zu erwerben. Derjenige, der das ganze Dorf hat, soll vom Abt fünf Pfund bekommen und kann, was er will. Im Falle der in den Wäldern gehaltenen Dörfer soll aber das Kloster nichts zahlen. An dasselbe Kloster führe ich meine Diener und Dienerinnen über. Alle meine Güter vertraue ich der Verwaltung des jetzigen Herrn Abtes von Tepl an. Denselben Herrn Abt und meine Getreuen vertraue ich dem Beneš in die Obhut. Sollte meine nach ihrem Ehemann in Polen hinterbliebene Schwester im Heimatland leben wollen, soll sie Chotěšov mit allem Zubehör in Besitz bekommen, falls sie im Witwenstand bleibt. Falls sie heiratet oder als Witwe stirbt, dann sollen die Güter an das Kloster übergehen. Die zweite Schwester Jitka soll durch den Abt von Tepl mit einer auskömmlichen Summe aus den von mir dem Kloster geschenkten Gütern gesichert werden. Sollte jemand eine falsche Nachricht über meinen Tod verbreiten, dann sei sie niemandem geglaubt, bis durch Herrn Abt nicht ein bestimmtes Zeichen gegeben wurde, das ich nur ihm anvertraute. Sollte die Abtei wegen der Güter, die ich Gott gewidmet habe, seitens meiner Verwandten angegriffen werden, dann sollen außer der Missgunst, die sie sich dadurch von dem Allmächtigen verdienen, und das sage ich den Böhmen, die gewidmeten Güter auf die Dauer in die Benutzung des Klosters zurückkehren.
Damit diese Regelung bei den Zukünftigen fest im Gedächtnis bleibt, entschied ich mich, sie schriftlich festzuhalten und mit dem Siegel der Prager Kirche, des Prager Fürsten sowie mit unserem Siegel bestätigen zu lassen und auch die Namen der Anwesenden aufzuführen.
Die Namen der Zeugen sind wie folgt: Jindřich, Fürst und Bischof der Böhmen; sein Bruder Vladislav; mährischer Bischof Engelbert; Spytihněv; Vladimír; Florián, Probst und Kanzler; Hrabiše, Kämmerer; sein Bruder Slavek; Jiří z Milevska; Jan, Richter, und Zuda, sein Bruder; Jaroslav; Budivoj und sein Bruder Ben; Beneš, der Sohn von Heřman; Bertold und sein Sohn Sezema; Vítek, der Sohn von Vítek; Předbor; Ctibor; Načeplik; Matouš.
Falls jemand die Absicht hegte, die oben genannten Güter für sich zu ergreifen oder wegzuraffen, soll er mit dem Bann belegt werden. Gegeben im Jahre 1197, 15. Indiktion, keine Epakten, 2. Konkurrente.
