Index
Jméno Hroznata
Jedná se o archaické staročeské jméno, které je u nás hojněji listinně doloženo spíše v období raného středověku, tedy ve 12. a 13. století, ojediněle ale i ve století šestnáctém, např. jméno zemana k roku 1521. Bylo rovněž ve zmíněných rodech tradičně užíváno a nesl je i poslední mužský člen zakladatelského rodu, hrabě Jáchym Hroznata z Gutštejna (+ 1747).
V polovině 19. století o jeho etymologii vzniklo odborné pojednání publikované časopisecky, které vysvětluje dle starší formy Groznata jeho etymologii od doslovného překladu latinského Methudius, tj. Strachota (budící strach, hrůzu, respekt).
Moderní literatura a jazykovědci k jeho etymologickému významu rovněž potvrzují zdánlivě archaické stanovisko B. Hrabala. Nejnověji to potvrdilo vyjádření odborníka na starou češtinu, univ. prof. dr. Dušana Šlosara z brněnské Masarykovy univerzity: „Motivací jména odvozeného od adjektiva hrozný bylo budit respekt (což u šlechtice bylo žádoucím rysem), popřípadě ještě malé dítě chránit před vnějším ohrožením. Rodiče, kteří Groznatovi [tak jmenován i v zakládací listině kláštera Teplá, pozn. aut.] či Grozňatovi (tak se asi ve své době musel nazývat) dávali takové jméno, ostatně nemohli jeho tak zbožný život ještě předpokládat. Dali mu jméno, jaké bylo v jejich kruzích obvyklé. (To je ostatně vidět i na jméně jeho sestry Vojslavy. Ta má zase jméno v podobě složeniny, což bylo vyhrazeno jen osobám urozeného původu. [Zde srov. jméno Hroznatovy matky: Dobroslava, které této charakteristice rovněž plně odpovídá. Pozn. aut.]) Slovo hrozen, původně asi grozden, nebylo u nás ve 12. století ještě moc běžné, jednak proto, že se tu víno asi ještě příliš nepěstovalo a ani není doloženo, že by bylo motivem k vytvoření osobního jména."
Na klimaticky drsném Tepelsku (i když tehdejší klima bylo pravděpodobně teplejší než dnes), které se ocitalo teprve ve stadiu počínající kolonizace, tedy mýcení lesů, lze pěstování vína v tehdejší době zcela vyloučit. Možné už by to bylo v místech Hroznatova narození, resp. dětství, na úrodném Litoměřicku. Ale jak bylo uvedeno výše, historicky to není doloženo.
Chápání významového odvození jména Hroznata od hroznu, se prosadilo spíše až po světcově blahoslavení. Jako příklad je možno uvést asi nejznámější poetickou etymologii v básnické skladbě Jana Lebedy, Vězeň, čili Kalvárie v skrytém údolí: „Mé jméno zní jak hrozen ...".
Zdá se, že tento ideální, avšak mylný výklad pronikl i do zahraniční encyklopedické literatury. Pozoruhodnými se pak jeví překlady Hroznatovy legendy do různých jazyků (iniciované a redigované tepelským knihovníkem Klimešem), vedle světových a evropských i do několika slovanských.
Jako parthenon Teplé založil Hroznata pravděpodobně mezi léty 1200 až 1202 i ženský protějšek Teplé (jak bylo v té době obvyklé), klášter Chotěšov, kde dožila v postavení pravděpodobně familiářky (přestože bývá často mylně označována za převorku) jeho sestra Vojslava, vdova po krakovském kastelánovi Jindřichu Kietliczovi. Po smrti se jí dostalo neoficiální pověsti blahoslavenství v rámci premonstrátského řádu, patrně značně odvozené od bratrovy osobnosti, v označení ctihodná. Vojslavin život a její duchovní působení se jeví jako dosud málo zpracované hagiografické i historické téma.
Dějiny kláštera Chotěšov se z hlediska moderní historiografie zatím jeví jako málo zpracované, i když k roku 2002, při jeho oficiálně přijímaném osmistém jubileu, byl tento dluh narovnán uspořádáním vědecké konference.
Hroznatovo tělo podlehlo útrapám nejpravděpodobněji v pátek dne 14. července 1217. Na základě po staletí doložené úcty nejen v obou zmíněných klášterech a u fundátorských rodů, ale i v premonstrátských domech v cizině, kde se setkáváme s řádovým jménem Hroznata přinejmenším od roku 1654, schválil 16. září 1897 papež Lev XIII., aby byl Hroznata, mučedník pro spravedlnost, ctěn jako blahoslavený.
Úcta k světci Hroznatovi přetrvávala i v rámci zjitřených česko-německých vztahů a v národnostně převážně německém konventu, což je mu třeba přičíst ke cti.
Hroznatovy ostatky se ocitly v přímém ohrožení po nezákonném zrušení kláštera 13. dubna 1950, kdy se objekt kláštera dostal do rukou československé armády. Naštěstí se podařilo duchapřítomnému tepelskému faráři a příslušníku konventu P. Metoději Cetlovi vyměnit světcovy ostatky s velícím důstojníkem za dvě láhve lihoviny a přenést je v aktovce do městského kostela sv. Jiljí, kde v ústraní přečkaly nejhorší doby komunistického běsnění. . S postupnou tolerancí socialistického zřízení, vynucenou mezinárodním tlakem, bylo v roce 1983 přistoupeno – a to zásluhou tepelského děkana P. Františka Kolandy, oddaného strážce a propagátora Hroznatova odkazu – k odbornému průzkumu Hroznatových kosterních pozůstatků pražským antropologem, profesorem MUDr. Emanuelem Vlčkem, jehož závěry zůstaly dlouho ve strojopisné podobě interní odborné zprávy v Národním muzeu. Teprve po demokratických změnách mohla být zpráva zveřejněna knižně vedle obdobných zpráv o antropologických průzkumech ostatních českých světců.
Teprve po restituci kláštera premonstrátům roku 1990 a ku příležitosti osmistého jubilea založení při hroznatovské pouti v červenci 1993 bylo možno fundátorovy ostatky slavnostně přenést zpět do kaple jeho zasvěcení (patrocinia) v románské apsidě tepelského klášterního kostela. Stalo se tak za účasti pražského metropolity Miloslava kardinála Vlka, papežského nuncia Giovanniho Coppy, početných církevních hodnostářů našich i zahraničních, tepelského konventu a řádových hostí i za hojné účasti věřících.
Znovu se tak obnovila opatem Tylem založená tradice poutí 14. července ke hrobu bl. Hroznaty, patrona politických vězňů. Každý rok sem tak nacházejí cestu vězni z období nacismu a komunismu, aby se poklonili svému patronu a pietně vzpomněli svých mrtvých kamarádů a připomněli mladším generacím, jak nedůstojné a zločinné režimy v této zemi ještě v poměrně nedávné době vládly. Připomínkou tohoto odkazu je také stálá výstavka před vstupem na prohlídku kláštera o pronásledování církví komunistickým režimem.
Přesně po sto letech od Hroznatova blahořečení (1997) prohlásil papež Jan Pavel II. 
svou listinou ve formě breve blahoslaveného Hroznatu za patrona plzeňské diecéze. Tento akt inspiroval odborníky k novému zájmu o Hroznatovu osobnost a vzniklo několik závažných historických studií i zmíněná Kubínova kniha se světcovým kritickým životopisem. Znamená to, že Hroznatova osobnost je se svými tradovanými morálními kvalitami i pro dnešek aktuální, sdělná a inspirující. Přes vzdálenost osmi století je patrné, že existenciální problémy lidského bytí a jeho poměřování s hodnotami věčnosti se v zásadě nezměnily.
